Sliboval jsem vám minule nějaké patálie? A chcete je? Tak tady jsou. Za první dva dny se toho stalo celkem dost.
Začalo to totiž už v Praze na letišti. Seděl jsem už ve své sedačce v letadle, když se udělalo špatně nějaké paní. Stále opakovala, že je v pohodě. Stevardi si to ale nemysleli a kapitán vydal pokyn. Paní neletí. Museli nás znovu připojit k terminálu a vyložit její kufr. Když vystoupila, zřejmě si vzpomněla, že má ještě příruční kufr. Lidé z posádky vytahovali všechny kufry, ptali se čí jsou a hledali takový, který ničí nebude. Do toho se udělalo špatně další paní, a to už se volali záchranáři. Mezitím se našel hledaný kufr. Jenomže se ukázalo, že to nebyl on, a tak se hledalo dál. Přiběhli tři záchranáři a začali vyšetřovat paní. Doktor nakonec konstatoval, že paní je v pořádku a může letět.
Zpoždění nabralo víc než hodinu. To bylo nepříjemné, protože v tuto chvíli jsem nestíhal navazující let z Toronta do Vancouveru. Pilot nám ale slíbil, že na to šlápne a pokusí se minimalizovat zpoždění. Což se mu sice nakonec povedlo, ale i tak jsme přistáli jen 40 minut před odletem letadla do Vancouveru. Při běhu letištěm jsem měl v hlavě melodii ze Sám doma, podařilo se mi nezabloudit a pán na imigračním mě příliš nezdržoval. Dvě otázky a nazdar. Takže jsem si zlepšil osobák na kilometr a letadlo nakonec stihl.
Po příletu do Vancouveru jsem si ještě pro jistotu spletl hostel. Ale to už bylo ten den vše. Prohlídku města jsem se rozhodl zahájit až další den.
Jeden bezdomovec, ale jinak fajn
Ráno jsem zjistil, že jsem na pokoji s Němcem, Australanem a Britem. Nejvýřečnější je Němec. Dokonce si myslí, že německé pivo je nejlepší na světě. No věřili byste tomu? Dyť ten ani nevěděl, že Plzeň od nás. Moc jsem se s ním nehádal, těžko bych ho přesvědčil. Když ale začal tvrdit, že Němci vypijí nejvíc piva na světě, rychle jsem ho vyvedl z omylu článkem na Wikipedii. I když teda moc nevím, jestli to je něco, čím bychom se měli chlubit.
Po této raní rozepři jsem vyrazil do města. Zabrzdil jsem u prvního podniku se snídaněmi. Objednal jsem si, ale po chvíli přišel nějaký bezdomovec s letákem, kde se psalo, že je hluchý a že chce peníze. No to určitě, říkal jsem si. Byl ale tak strašně otravný a neodbytný, až jsem mu nechal zbytek svého jídla a šel pryč. Vancouver má nějakých 600 000 obyvatel, ale já toho týpka potkal ještě 3x. Pokaždé na úplně jiné straně města. Už jsem mu nic nedal.
Město mi nepřijde příliš odlišné od těch amerických jako Boston nebo San Francisco. Jen s tím rozdílem, že tady blízko do hor, takže únik z velkoměsta je snadný. A oproti USA se třídí odpad. Všude jsou podobně barevné koše jako u nás. Taky je na každém rohu cítit marihuana. Od loňska je v Kanadě legální ji kouřit. Pivo ale v supermarketu nekoupíte.
Já jsem prošel pár hlavních atrakcí. Například Vancouver Lookout nebo Stenley Park. Tam mají údajně světoznámé akvárium. Bylo fakt zábavné sledovat tuleně a lachtany. Radka ale říkala, že jsem tam nemusel chodit, že těch u nich uvidím spoustu.
„Tak pudem blíž k vohni, ne?“
A teď to nejzajímavější. V hostelu hořelo! Teda ne úplně v hostelu, hořela budova hned vedle, ale kouř se dostal do okolních budov. O půl šesté ráno mě vzbudil alarm. Byl jsem rozespalý a napadlo mě, že to bude asi cvičení. Dobrá blbost, co? Pak jsem viděl kouř na chodbě a říkal jsem si: „Že by to ti Kanaďani dělali takto reálně?“ Někdy v tu chvíli začala na chodbách panika. Jedna paní se dokonce snažila přeřvat ten alarm. No museli jsme ale ven, protože se ze všech stran začali sjíždět hasiči, sanitky a policie. Pobral jsem všechno důležité jako peněženku, pas, mobil, noťas a šel ven. Ty značky „únikový východ“ jsou opravdu užitečné!
Z venku bylo opravdu vidět, že hoří a to celkem dost. Z vedlejšího baráku šlehaly plameny. Už jsem byl v bezpečí a mohl jsem sledovat celou akci. Policie uzavřela okolí, hasiči roztáhli hadice. Někteří vyjeli žebříkem nad střechu. Jiní nasadili dýchací přístroje, vylomili dveře a šli dovnitř. Do hodiny dostali požár pod kontrolu. Hostel zůstal naštěstí v použitelném stavu. Jenom se vyvětralo a my se mohli vrátit zpátky. Taky jsem neviděl žádného zraněného, takže všechno dobře dopadlo a já mohl pokračovat ve spánku.
Ponaučení? Asi se teď už pokaždé v hotelu kouknu, kde jsou únikové cesty. Kdo z vás se někdy v hotelu podíval, kudy se dostat v nebezpečí ven? :-).
