V některém z předchozích příspěvků jsem si přál, aby se situace v restauraci uklidnila a my mohli konečně vyrazit na první výlet. Lidé totiž říkají, že v okolí je nádherná příroda. Já jim ale nevěřím. Podle mě jsou to pověry. Pravdou ale je, že my nikam jen tak nepůjdeme. Restaurace je totiž v totálním rozstřelu. Léto jsme začínali s pěti regulérními kuchaři. Teď, když léto graduje a chodí nejvíce hostů, nám zbyli dva. Uvažujeme, že tam začneme spát.
Snad to nějak vydržíme. Sem tam propadáme téměř v pláč, když vidíme fotky našich kamarádů z různých koutů USA, jak několikrát za týden jedou na nějaký výlet, a my byli tak maximálně ve Walmartu. Jindy přichází pasivní rezistence, kdy se člověk dostane do stavu, ve kterém mu je všechno jedno. Jednoduše dělám svým tempem a klidně může někdo křičet a hlavou mi proběhne jen: „Hmm… A co jako? Taky tady nemusím být.“ Legrační je, že začínáme mít všichni stejné příznaky z toho, jak pořád pracujeme. V kuchyni často slyšíme zvuk jehličkové tiskárny, která tiskne objednávky, i když zrovna netiskne. V noci máme sny o spálené pizze nebo slyšíme typické Mattovo: „Let’s get a food runner! Now!“
Ještě minulý týden jsem se Matta ptal, jestli by to nešlo nějak zařídit, abychom dostali volno, že bych chtěl vidět místní hory. Odpověděl mi, ať se podívám z okna. To si dělal srandu, protože hned dodal, že mě chápe a pokusí se to nějak zařídit. Dva dny na to nepřišel do práce jeden z kuchařů. Od té doby neodpovídá na zprávy, a tak se s ním už nepočítá. Pro nás to znamená zbytek prázdnin v kuchyni, protože tam opravdu nemá, kdo jiný pracovat. Nedaří se ani shánět nové zaměstnance. Stále přicházejí jen noví lidé na nádobí, což nám moc nepomůže.
V pondělí chodíme k muzice
Jedinou zábavu, na kterou se celý týden všichni těšíme jsou pondělní večery místním podniku Red Parka Steakhouse & Pub. Každé pondělí je tam takzvaný Open Mic, což je akce, kdy je otevřené podium a může tam přijít zahrát jakákoliv kapela. My se tam máme šanci dostat vždycky až kolem jedenácté večer. V tomto čase to tam už pořádně žije. Rovnou se můžeme připojit na parket. Já teda nebývám až tak odvážný, ale Adam tam vždy přiskočí hned po prvním pivu.
Teď v pondělí se mu povedl opravdu majstrštyk. Totiž každé pondělí tam potkáváme takového zajímavého týpka, který pokaždé přijde v pletené čepici a ve svetru, i když všichni ostatní jsou v kraťasech a krátkém tričku. Tento borec se zdá být největším místním lamačem dívčích srdcí, ale na nás působí opravdu divně. Tentokrát to na parketu roztáčel s opravdu hezkou holkou, což je tady v Americe výjimkou. Adam to už asi nemohl vydržet, šel na parket a za hlasitých ovací našeho stolu mu ji prostě vzal. Týpek chvíli koukal, co se vlastně stalo, pak sklopil uši a šel hledat jinou oběť. U našich kolegů z práce si Adam získal velký respekt.
Ještě musím poděkovat kámošovi Stokimu za pohled z Ruska. Byl totiž spolu dalšími dvěma kluky zkontrolovat, jak to vypadá na Sibiři a poslal nám malý pozdrav. Pohled přišel Mattovi do jeho PO Boxu, takže nám ho dovezl do restaurace se slovy: „Odkud to kurva přišlo?“ Koukněte na něj do fotogalerie.
