Stačilo jedno odpoledne pláži a místní starousedlíci mě začali nenávidět. Byli jsme totiž pozváni na oslavu prvních narozenin místního dítěte, kde jsem vyprávěl, co jsem právě zažil. Padaly věty jako: „I hate you“, „Lucky guy“ nebo „No fucking way!“ (mami nech si to přeložit). Přitom jsem nic neudělal. Jenom jsem měl štěstí a viděl jsem něco, co se jim nepodařilo zahlédnout třeba za celý život.
Radka a Keegen mi totiž poradili, ať se jdu podívat na jednu pláž, kde lidi obyčejně pozorují velryby a kosatky. Super plán, tak já jedu, říkal jsem si. Jenomže, když jsem dorazil, byl celý oceán v mlze. No nic prostě smůla. Sedl jsem si na kmen stromu a hrál jsem na mobilu Polytopii (v práci vědí). Asi po hodině se začala mlha zvedat a z oceánu se ozývalo takové funění. Dalekohledem jsem viděl tři ploutve na hladině. Wow, tak jsou fakt tady. Ty ploutve sice plavaly směrem ode mně, ale přibližovaly se břehu. Běžel jsem po pláži, jak nejrychleji to šlo. Dost možná to byl znovu rekord. Už když jsem běžel věděl jsem, že to jsou kosatky. Nakonec fakt dopluli až ke břehu. Nevěřil jsem svým očím, když jsem mohl pozorovat, jak si pět nebo šest kosatek hrálo u břehu maximálně deset metrů ode mně. Možná i nějaká slza štěstí ukápla.
Když mi Radka a Keegen říkali, ať jedu na tu pláž, mysleli tím, že dalekohledem uvidím, jak kosatky proplouvají někde v dálce. To že doplují až ke břehu je prý opravdu vzácné. A to je ten důvod, proč lidi na té oslavně takto reagovali. Někteří říkali, že v Sointule žijí dvacet nebo třicet let a tohle ještě neviděli. Sorry jako, já za to nemůžu. Bohužel to nemám příliš dobře zdokumentované. Prvně mě vůbec nenapadlo vytáhnout telefon. Ale aspoň krátké video mám.
Učíme se chytat kraby
Pozorování kosatek není jediná zábava tady v Sointule. Jednoho dne mi Radka představila staršího pána jménem Mike. Tento Mike má na ostrově obrovský dům údajně za milion kanadských dolarů. S přehledem je nejbohatším místním obyvatelem. Dnes už je v důchodu, ale předtím pracoval pro nějakou televizní společnost a těsně po sametové revoluci žil chvíli v Praze, kde pracoval pro Českou televizi a pomáhal jim vyrábět zábavné pořady jako bylo Bingo. Vyprávěl nám, jak musel chodit s ochrankou, protože měl údajně na krku KGB. Ta prý neuměla rozdýchat, že jim lidi ze západu lezou do zelí. Prostě zajímavý týpek.
Mimo tohle všechno ale umí chytat kraby. Radka se to hrozně chtěla naučit, a tak nás Mike vzal jeho lodí na oceán, aby nám vysvětlil jak na to. Celé to vlastně bylo dost jednoduché. Do klece se dala rybí hlava jako návnada a klec se zavřela. Na bocích byly dvířka, která se otevírala jen jedním směrem, takže když se krab dostal dovnitř, neměl už šanci jít ven. Na klec se přivázalo lano s bójkou na konci a pak hodila do vody. To je celé.
Na první pohled bylo vidět, že Mike býval zkušený a nekompromisní manažer. Prvních pět minut se učil naprosto přesně vyslovovat moje jméno. Hned jsem pochopil proč. „Vítek, vezmi ty pasti. Vítek, běž tam. Vítek, rozmotej to lano. Ne, to bylo špatně. Udělej to takto.“ Takové „rozkazy“ jsem dostával. Začal jsem mu v duchu říkat generál Mike. Nemyslel to zle, jen je asi zvyklý celý život dirigovat lidi. Navíc mě pak nechal řídit jeho super cool loď. Nebyla to sice nějak závratně velká jachta, ale měla dva silné motory a fičela klidně kilem.
Vítek, vem ty pasti. Vítek, běž tam. Vítek, rozmotej to lano.
Generál Mike
Za dva dny nastal čas pasti vytáhnout. Ze čtyřech klecí byly krabi pouze v jedné. Za to jich tam bylo šest, a to je prý fakt hodně. Potom nás generál Mike učil, jak kraba zabít a připravit na vaření. Opět to není žádná věda. Prostě ho rozseknete napůl a jeho ostrým krunýřem odstraníte ty vnitřnosti, které se nejí, opláchnete v kýblu a můžeme vařit. Nejsem žádný fanda jídla z moře, ale když si sami ulovíte a připravíte, chutná to úplně jinak. Taky je to čerstvé 😊.
