Čau lidi, hlásím se z vesničky Sointula, která leží na ostrově Malcolm Island mezi severní částí Vancouver Island a pevninou. Nebo taky, jak říkají místní, in the middle of nowhere (uprostřed ničeho). Od posledně se situace dost uklidnila. Život mimo Vancouver je o poznání klidnější a žádného hasiče ani bezdomovce jsem už neviděl.
Po požáru v hostelu, jsem ve městě strávil už jen jeden den a noc. Můj hlavní plán byl vrátit se do Stanley Parku a prohlédnout si obří Lions Gate Bridge. To proto, abych si vynahradil výhled na Golden Gate Bridge, protože tuto vzpomínku mám trochu v mlze. Nic zajimavějšího ten den k vidění nebylo. Až na to, že večer před hostelem vystřídaly hasičské vozy z rána vozy policejní. Přijelo jich asi sedm a policisté rozehnali rvačku v protějším baru.
Cyklo ráj
Ráno jsem se autobusem vypravil do přístavu Horseshoe Bay, odkud mě trajekt přepravil do Nanaimo, druhého největšího města Vancouver Island. Tak nějak jsem si myslel, že už mířím do divočiny a Radku dost pobavil můj dotaz, jestli nemám nakoupit nějaké jídlo, dokud jsem v civilizaci. Nanaimo má totiž 100 000 obyvatel a samozřejmě spoustu obchodů.
Radka na mě čekala v jednom podniku, kde před pár lety pracovala a kde mají výbornou kávu. Ona má vůbec dobrý přehled o těchto místech, a tak každý den tady mám skvělou kávu. Radka pro mě přichystala neuvěřitelný program. Hned jsme totiž vyrazili do parku hrát discgolf, což je sport podobný golfu. Hraje s létajícím talířem a nehraje se na jamky, ale hází se do košů. V první hře jsem měl handicap 20. Prý to není špatné. Potom mě vzala do Westwood Lake Park vyzkoušet místní MTB stezky. Říká se, že Vancouver Island je ráj pro bikery. Tohle se asi nedá popřít. Úzké lesní cesty a ideální sklon při sjezdech. Fakt parádička.
Večer se k nám přidala Radčina kamarádka Iva. Česka, která je už skoro rok v Kanadě a dělá tady lyžařskou průvodkyni. Vyprávěla nám, jak se nechává helikoptérou vyvážet na vrcholek ledovce a pak ho dokáže v čerstvém prašanu sjet. Ani já jsem nezůstal pozadu a opáčil jsem, jak v Rakousku v pohodě sjíždím modré a někdy dokonce červené sjezdovky.
Mistr v discgolfu
Tohle ale nebyl všem kamarádům konec. Ráno jel totiž kolem tentokrát Ivin kamarád Prokop, který zase brázdí Kanadu ve své dodávce a pracuje hlavně jako vodácký průvodce na nejtěžších místních řekách. Už jsem se raději nesnažil machrovat a šli jsme si opět dát partičku discgolfu. A tady se ukázalo, kdo je tady talentovaný. Zlepšil jsem si skóre z dvaceti na dvanáct a s přehledem jsem zvítězil.
Prokop se s námi rozloučil a my pokračovali do Englishman River Regional Park. Nádherný park s vodopády neprostupnými deštnými lesy. Akorát sucho dorazilo i do Kanady a vodopády byly témeř vyschlé. Radka navrhla, že se cestou stavíme v Liquer Storu pro pivo a víno. Jak skvělý nápad. Iva se mi smála, že mimo místního piva jsem si koupil i jednu českou Plzeň. No jsem konzerva, ale Plzeň je Plzeň.
Poslední zastávkou před Sointulou bylo městečko Cumberland, kam se sjíždí bajkeři z celého světa. V těsném sousedství mají totiž stovky kilometrů stezek. My měli navíc štěstí, že firma Devinci tam ten den půjčovala zdarma jejich celoodpružená kola. To byl naprosto jiný zážitek. To kolo přejede fakt všechno. Stačí mít rychlost a příliš nebrzdit. V Cumberlandu mají taky discgolfové hřiště. Moje skóre už je sedm. Cítím se být připraven porazit Randčina manžela Keegena, který je nějakým obslatním přeborníkem v tomto sportu.
Následující týden budu v Sointule a okolí. Při troše štěstí se mi podaří zahlédnout kosatky, delfíny, tuleně nebo keporkaka. Držte mi pěsti, ozvu se, až se zase něco stane.
