Ano, je to tak. Zrovna jsem krájel bazalku, když jsem na vteřinu přestal dávat pozor. Najednou fik a kus pravého ukazováčku nebyl. V první chvíli jsem se hlavně lekl. Potom jsem chvíli koukal, co se to válí vedle mojí bazalky a ona to byla část mého prstu. Co vám budu povídat, krve bylo jak z vola. Ruka celá červená a okolí taky. Okamžitě mi přispěchal na pomoc Kuba ze Slovenska. Už měl v ruce obvazy. Nevím, kde je tak rychle vzal. Jako by to snad čekal. Po něm přišel Matt už v gumových rukavicích a začal mě ošetřovat. Cítil jsem se vážně populární. Snad každý v restauraci vyjma hostů se přišel podívat a politovat mě. Matt rozhodl, že pojedeme do nemocnice.
V nemocnici stála hned u dveří sestřička. Tady jsem měl taky chvíli pocit, že tam čekala na mě, ale tohle je tady asi normální. Hned mě posadila, dala mi na prst nějaký měřák, který jí na monitoru ukazoval spoustu údajů a změřila mi tlak. Potom měla mnoho otázek typu na co jsem alergický, jestli beru nějaké léky a tak dál. Myslela si, že jsem z Československa. To jsem ji samozřejmě hned vyvedl z omylu. Mimochodem to byl snad první člověk, co si tohle myslel. Ostatní tady vědí o tom, že jsme se rozdělili, což je potěšující.
Následně jsme vyplnili nějaké formuláře, označkovali mě takovým náramkem s mým jménem a posadili nás do čekárny. Trvalo to aspoň hodinu a půl, než mě vzali do ordinace. Když jsme se dočkali, začala se o mě starat nějaká paní, která nebyla sestřička, ale ani doktorka. Prostě nějaký mezistupeň. Měla opět spoustu otázek, z nichž polovina byla stejná jako měla sestra u vchodu. Potom se konečně podívala na můj prst. „Nevypadá to hezky“, byla první reakce. Potom se ptala, kde je ten kousíček prstu. „V koši“, odpověděl jsem. To ji přišlo nějaké vtipné, protože se rozesmála.
„Jako první musíme zastavit to krvácení“, říkala. To se jí nedařilo, a tak si zavolala na pomoc sestru, která dostala za úkol držet na mém prstu tlakový obvaz a šla shánět doktora. Ten jen řekl, že to je běžné zranění, a že se to spraví. Ať holky prý zastaví to krvácení. Podařilo se to asi po půl hodině. V tom čase jsem si četl o rizicích protitetanové injekce. Nechtěl jsem ji, nemám injekce rád, ale pan doktor řekl, že je nezbytné, abych ji dostal. Navíc sestra říkala, že je mistr v píchání injekcí, že nic neucítím. Strčili mi formulář k podepsání a už jsem ji měl v rameni.
Následně mi zavázali ruku a přišla paní mezistupeň, co není ani sestra ani doktorka a začala mě poučovat o tom, jak se o prst starat. Dostal jsem instrukce, jak udělat převaz, vysvětlila mi, za jaké situace mám znovu přijít a dala mi recept na penicilín. Musím ho brát následujících deset dní.
Nakonec z toho zřejmě bude jen vtipná historka, ale teď když píšu tento blog mám pocit, že mi upadne i zbytek toho prstu. Jdu si vzít ibuprofen a spát. Zítra mám svůj druhý volný den. Měli jsme jít s Adamem na Mt. Washington. Stále si přeji, ať to vyjde. Uvidíme, jak se budu cítit.
Dib
Vito, ty pro ten volný den uděláš vážně všechno!