Už zase mě někteří z vás tahají za rukáv a už zase od některých z vás slýchám: „Kdy zase bude nějaký článek ty Andersone?“ No dobře. Dlouho nebylo o čem, ale teď by se něco našlo. Víťa pracuje ve Frankfurtu! Jak jsem se tam dostal? Nejdřív trochu obšírně.
Většina z vás, kdo se dostanete k tomuto článku, asi víte že jsem opustil svou brněnskou komfortní zónu, dal výpověď v bráchově Comprimatu a přestěhoval se do Prahy. Hustý co? Kdyby mi to někdo řekl třeba ještě loni v červnu, poslal bych ho do háje s tím, že do Prahy nikdy, nikdy a nikdy. Nicméně po státnicích (Ing. Vít Matela) jsem tak nějak začal přemýšlet co budu dělat. V Brně bylo sice všechno super, mám tam bezva kamarády, ale v práci jsem se začal trochu nudit. když jsem konečně dokončil školu přišel čas se tím zabývat. Trvalo to jen chvíli a rozhodl jsem se, že odejdu. Vybral jsem si auditorskou firmu Ernst & Young a jejich tým IT auditu. První kontakt proběhl už červenci. V srpnu po návratu z Norska jsem prošel pohovorem a od září zarábám keš v Praze.
Do EY jsem šel hlavně proto, že člověk zde dostane šanci poznat prostředí mnoha firem, pro které EY pracuje. Taky mi říkali, že při této práci se dost cestuje, a to i do zahraničí, což mě lákalo snad ještě víc :-). Říkal jsem si, jestli budu časem moct lítat po Evropě nebo i po světě, bude to fakt super. To jsem ale nevěděl, co mě čeká hned první týden práci. Přišel za mnou jeden z partnerů (partner je nevyšší hodnost, které lze v EY dosáhnout) a říká:
„Víťo, mám pro tebe první job. Je to ale ve Frankfurtu. Nevadí?“
Chvíli jsem si říkal, jestli se mi to nezdá, ale moji odpověď asi uhodnete. I když jsem si říkal, proč vybrali zrovna mě. No, asi vybrali nejlepšího z našich řad a poslali ho do světa. Půlku každého měsíce teď trávím ve Frankfurtu a mělo by to tak být až do července. Co tady dělám asi není úplně podstatné. V podstatě jen jedné německé firmě pomáhám s administrativou.
Důležité je, co se za poslední rok stalo. Ještě nedávno jsem si hověl u svého stolu v krásné kanceláři v Brně, usrkával dobrou kávu, vrátní mi z respektu otevírali závoru jen když spatřili, kdo jede, okolo sebe jsem měl své nejlepší kamarády a dalo by se říct, že mi nic nechybělo. Teď žádný stůl nemám, káva se v práci nedá pít, v Praze znám jen pár lidí a vlastně se mi v tom městě zatím vůbec nelíbí. Jenže se teď každý den učím něco nového, a to je momentálně nejvíc.
Výlet do technického muzea
A co tady vlastně dělám, když nepracuji? Přes týden nic moc, protože práce je časově náročná. O víkendu ale nemusíme létat domů a můžeme zůstat na hotelu. Jednu sobotu jsem tak si naplánoval výlet do Automobilového a technického muzea v Sinheimu. Nalákal mě tam vystavený a hlavně přístupný Concorde. Slavný nadzvukový dopravní letoun. Až na místě jsem zjistil, že Concorde není zdaleka vše, co je zde k vidění. Ve dvou obřích halách bylo k vidění stovky exponátů. Hlavně auta a vojenská technika ze Druhé světové války.
Viděl jsem asi dvacet monopostů Formule 1, kdy nejstarší byl z padesátých a let a nejnovější z roku 2007. Byla mezi nimi například formule, ve které jel Michael Schumacher svůj první mistrovský závod. Bohužel můj oblíbený McLaren tam byl jen jeden. Škoda. Ale i tak to stálo za to. Zaujaly mě taky Mercedesy z válečného období. Dokonce tam měli i dvě Hitlerovy osobní limuzíny. Nevím, jestli to byl tehdejší záměr, ale ty auta byla oproti jiným z té doby až nepřirozeně velká. Musím říct, že z nich šel trochu strach. Třešničkou bylo, když jsem chvíli mohl na dálku řídit slavný německý tank Panther.
Pro cestu do muzea jsem si místo auta vybral německý rychlovlak ICE, který jezdí až 300 km/h. Na tu rychlost jsem byl natěšený, jak malý kluk. Jenže až během jízdy se ukázalo, že na mém úseku je maximální povolená rychlost 160 km/h.
Eintracht Frankfurt
Velkou atrakcí ve Frankfurtu je fotbal, a tak jsem jednu neděli na doporučení mojí místní šéfové, vyrazil na fotbal. Ona sice vypadá jako nejhodnější mamka na světě, ale zároveň to je největší fanynka místního Eintrachtu. Dokonce si na krk nechala vytetovat klubové logo.
Ve Frankfurtu mají stadion, kde se vejde přes padesát tisíc lidí. Ten den bylo na teploměru -1 a já jsem si říkal jaká je to škoda, protože v tomto počasí určitě nebude vyprodáno. Jenže přesně tohle se stalo. Na zápas přišlo 50 000 lidí. Atmosféra byla fakt strhující. Bylo neuvěřitelné slyšet tolik lidí zpívat klubovou hymnu, skandovat, nadávat rozhodčímu, a hlavně slavit gól. Eintracht totiž ve strhujícím tempu vyhrál 2:1. Dokonce i šéfová říkala, že je dlouho neviděla takto hrát. Možná i ta zima nutila hráče být stále v pohybu.
