Začaly nám těžké časy. Dib s Luckou jsou pryč a nikdo se teď o nás nestará. Naštěstí máme neomezený mobilní internet od T-Mobile, v hlavě přibližný plán a rezervaci kempu v Grand Canyonu. Mimochodem ten internet není až taková výhra, protože Amerika je totálně signálem nepokrytý kus kontinentu a online je člověk hlavně ve větších městech. V národních parcích je odkázán na technologie minulého tisíciletí.
Po odjezdu našich kamarádů padlo rozhodnutí jet na severní okraj Grand Canyonu, když už tam máme tu rezervaci. Je to ten méně navštěvovaný okraj kaňonu, kde není tolik lidí. Na místě se ukázala naše prozřetelnost v rezervování kempů. V tom našem byl jen štěrkovaný plácek, kde jsme mohli postavit stan. Do sprch jsme jeli do deset minut vzdáleného konkurenčního kempu. Tam sprcha stála $2.50 za pět minut. Záchod byl přes ulici v místní benzínce. Samotný kaňon ale fakt stojí za to. Tady je možné zažít ten pověstný WOW efekt. Přístup k němu totiž vede krajinou dost podobnou té evropské nebo české. Skoro hodinu se jede skrz jehličnatý les a nebýt toho, že na konci je informační centrum, člověk by do kaňonu snad spadl, jak rychle zmizí les a objeví se propast.
Na okraji kaňonu jsme odpočívali snad hodinu. Nemohli jsme se vynadívat. Dokonce tam z nějakého záhadného důvodu byl signál, tak jsem mohl taťkovi živě přes Skype ukázat, jak to tam vypadá. Myslím, že měl radost. Ještě ten den jsme se vydali na Horseshoe Bend, což je vyhlídka na obří meandr řeky Colorado ve tvaru koňské podkovy. Nabízí opravdu nádherné výhledy. Tak super, že na to jezdí lidé až z Číny. Jeden z nich si dokonce vylezl na bezvadný výklenek odkud všem vadil v pořizování fotek a začal si tam cvičit. Když už tam byl asi desátou minutu a my si nemohli pořídit fotku bez něj, ozvalo se v češtině: „Skopněte toho buzeranta.“ nebo „Jak dlouho tam ještě bude? Asi padesát kliků.“ Čechy potkáváme všude. V každém národním parku alespoň dvě skupiny. Často jsou to zřejmě studenti na cestách jako my, ale ne vždy.
Monument Valley
Ten den jsme ještě měli v plánu Monument Valley. Tento kus Arizony znáte z filmu Forrest Gump, Návrat do budoucnosti nebo ze spousty westernů. Dojeli jsme bohužel až po západu sluce. Bylo nám to ale líto, a tak jsme se rozhodli zůstat do rána. Přístřeší nám ve své vesnici poskytli indiáni z kmene Navajo za malý poplatek $30. Stejně jako dalším asi padesáti lidem ten večer.
A opravdu to stálo za to. Ráno jsme si projeli celé údolí, stále dokola si pouštěli písničku z westernu Hodný, zlý a ošklivý, a přitom odřeli komplet pravý bok auta o kaktus. K naší smůle máme půjčené auto v černé barvě, takže je to krásně vidět. Z Monument Valley jsme se vydali na jižní okraj Grand Canyonu. Cestou tam nás potkala průtrž mračen, při které padaly kroupy. Aby toho nebylo málo, kroupy nám udělaly důlek v předním skle. Jsem zvědav, jak bude vypadat vrácení auta. Pojištění ale máme v maximální možné výši, tak snad nebudou chtít moc peněz.
Na jižním okraji Grand Canyonu nám pršelo, tak jsme návštěvu pojali jako průměrní Američani. Jezdili jsme autem od vyhlídky k vyhlídce a na každé pořídili fotku. Kvůli počasí na víc nějak nebyla morálka.
Death Valley
Noc jsme strávili těsně před Death Valley v nedostavěném kempu pro karavany. To místo je celkem strašidelné. Kolem nic není, jen poušť a holky si navíc vsugerovaly, že kolem někdo chodí, a tak prý moc nespaly. Já se ale vyspal výborně. Národní park Death Valley neboli Údolí smrti je místo, kde bývá pořádné horko. Výjimkou nejsou teploty kolem 50°. My jsme ale asi měli štěstí. Zažili jsme teplotu asi jen kolem 35°. Adamovi to bylo líto. Prý chtěl zažít pořádné horko a trochu se potrápit. Když jsem mu chtěl sebrat vodu, tak se začal bránit. Srab.
V Death Valley jsme navštívili solné jezero Badwater Basin, které leží 85 m pod hladinou moře. Nic moc tady není, ale je frajeřina se tu vyfotit. Mimochodem když jsme to chtěli udělat, namluvili jsme Adle, že ti lidi vedle nás jsou Češi. Ona se za nimi suverénně vydala se slovy: „Ahoj, jak se máte? Můžete nás vyfotit?“ Pohledy těch tří 150 kilo vážících Američanů dlouho nezapomenu. Potom jsme ještě skočili na místní písečné duny, natočili pár drsňáckých videí, jak skáčeme z vrcholu duny dolů, a jeli jsme směr Yosemite.
Národní park Yosemite
V Yosemite jsme samozřejmě taky neměli ubytování domluveno. Říkali jsme si, že je tam spousta kempů a jedno místo se přece najde. Nikdo z nás si ale neuvědomil, že je víkend. Všechny kempy byly totálně plné. Dokonce i hotely. Chtěli jsme postavit stan někde na lesní cestě, jak ostatně poradili místní, ale o tom holky nechtěly ani slyšet. Z parku jsme se vydali do hodinu vzdáleného města, kde nakonec byl volný hotel. Stálo nás to myslím $170, ale i já jsem nakonec musel uznat, že spát pod peřinou, mít sprchu a ráno dokonce přichystanou snídani, nebylo k zahození.
Náš den v Yosemite jsme si užili u dvou vodopádů Vernal a Nevada, které jsou dohromady 270 m vysoké. Nešli jsme na Half Dome, což je asi nejzajímavější túra v celém parku. Je totiž lepší ji jít dva dny, i když zdatnější to zvládnou za jeden. Taky je nutné si koupit povolení, jejichž kvóta byla dávno vyčerpána. A hlavně na konci se jde po žebříku nabitém ve skále místy téměř kolmo. Nic pro mě.
Příští blog už bude o poslední části naší cesty. Jedeme do San Francisca a do Los Angeles.
