Dostal jsem klíče of šéfova vozu a v baráku máme hada

Konečně skončila doba mojí samoty, protože přijel kamarád Adam „Ticek“ Tietz. Od Matta jsem dostal za úkol jej vyzvednout ve dvě hodiny vzdáleném Portsmouthu, kam měl Adam dojet autobusem z Bostonu. K tomuto účelu mi Matt svěřil jeho osobní Subaru Crosstrek. Příjemné svezení.

Cesta byla bez problémů do doby, než jsem v protisměru potkal blikající policejní auto. Ve chvíli kdy jsem projel kolem nich zhasli maják, otočili se a jeli za mnou. Dobrých deset minut jeli nalepení na můj zadní nárazník. Ok, takže jak to znám z těch filmů. Zajet ke krajnici, vypnout motor, nechat ruce na volantu a nejspíš mě nezastřelí. Tohle jsem si stále opakoval pro případ, že mě opravdu budou stavět. Jenže potom asi pochopili sílu mého auta a pronásledování vzdali.

Mattovo Subaru

Ticek přijel v dobré náladě, i když trochu unavený. Po příjezdu domů jsme dali jen jedno pivo na přivítanou a šli spát.

Had v baráku

Dva dny před jeho příjezdem mě potkala daleko dramatičtější situace. Alespoň pro mě. Pral jsem zrovna prádlo. Když pračka zazvonila na znamení, že doprala vydal jsem se pro čisté prádlo. Vešel jsem do místnosti s pračkou a před dveřmi se kroutil metr dlouhý černý had. V klidu jsem tedy vzal nějaký klacek, otevřel dveře a naprosto v klidu jsem do vyšprtnul na dvorek.

Tak takto se to nestalo. Ve skutečnosti jsem uskočil a přes obývak se dal na útěk ven z baráku. Cestou jsem porazil křeslo a popadl kalhoty a nějaké tričko, protože jsem zrovna byl jen v trenýrkách. Skočil jsem do auta a za skřípění pneumatik se jel do restaurace zeptat co mám dělat. Tam se všichni smáli a říkali, že tady žádní nebezpeční hadi nežijí. To je sice důležitá informace, ale moc mě neuklidnila. Nevím, jestli jsem někdy zažil větší pocit strachu.

Na řešení situace jsem zůstal sám. V mojí hlavě se honily myšlenky, které říkali, abych se do toho baráku už nikdy nevracel. Rozhodl jsem se problém vyřešit, jak je u mě obvyklé. Prostě jsem to odložil a odjel na nákup do Walmartu. Po cestě zpátky ale bylo jasné, že tento problém už nemám kam odložit. Co s tím? Auto jsem zaparkoval před barákem, ale zatím jsem nevylezl. Otevřel jsem si pivo a začal přemýšlet. Co kdybych zůstal ty dva dny, než přijede Ticek, v autě? Nemám peřinu. Hotel? Drahé. Jít přímo za Mattem, ať se tam jde podívat? Nejsem přece srab. Asi po čtvrté plechovce jsem sebral odvahu šel se podívat dovnitř. Hned od dveří jsem skočil na sedačku a tam zůstal do rána. Ráno za světla jsem pomocí dlouhé tyče zavřel dveře od místnosti s pračkou a dva dny do příjezdu Ticka jsem tam nešel.

Ticek se hadů asi tolik nebojí, protože hned ráno tam nakráčel s tyčí v žabkách s tím, že ho nějak vyžene. Já mu samozřejmě jako správný kamarád kryl záda, takže jsem byl pět metrů za ním, kdyby cokoliv. Hada jsme už nenašli. Asi se mu podařilo někudy se odplazit. Trochu mě to znervózňuje, protože dveřmi zřejmě neodešel, když byly zavřené. Musí tu mít nějaký svůj vchod a zřejmě se může vrátit. Prosím, ať se to nestane.

 

2 Comments

  1. […] vzrušení bylo, když jsme v trávě potkali hada. Věrní čtenáři jistě vědí, jak reaguji na hady. Naštěstí jsme se opět báli jeden druhého a on se rychle odplazil. Stejně jako já jsem se […]

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *