Ano je to tak. Sám a na tři týdny. Mamka mě navíc donutila zase psát tento blog, aby věděla, jak se mám. A protože jedu sám, očekávám spoustu zábavných patálií, které se mi vždy dějí, a které vás tak bavili při mé cestě do USA. Co tam budu dělat? Hm, ani moc nevím. Plánování mě moc nebaví. Takže zatím vím je pár základních věcí. Letí mi to někdy ráno v sobotu 24.8. z Prahy do Toronta, kde přesednu na let do Vancouveru. Tam budu tři noci. Zjistil jsem, že
Už zase mě někteří z vás tahají za rukáv a už zase od některých z vás slýchám: „Kdy zase bude nějaký článek ty Andersone?“ No dobře. Dlouho nebylo o čem, ale teď by se něco našlo. Víťa pracuje ve Frankfurtu! Jak jsem se tam dostal? Nejdřív trochu obšírně. Většina z vás, kdo se dostanete k tomuto článku, asi víte že jsem opustil svou brněnskou komfortní zónu, dal výpověď v bráchově Comprimatu a přestěhoval se do Prahy. Hustý co? Kdyby mi to někdo řekl třeba ještě loni v červnu, poslal bych
Znáte dálnici z Berlína do Wroclavi, jak ji postavil ještě Hitler? Od té doby se na ni nic moc nezměnilo a z větší části je stále původní panelová. Podle toho taky vypadá a my po ní bohužel zrovna teď musíme jet. Rychlost místy překračuje i 40 km/h. Víc by bylo příliš nebezpečné. Skáče to tak, že mám pocit jako bychom jeli ze schodů. Snad tedy nebudou písmenka v dnešním příspěvku příliš roztřesená. Minule, když jsme se přesouvali do Osla jsme se ještě zastavili na krátkou asi 50 km dlouhou etapu na kole
Jestli jsem minule psal, že v Norsku je sucho a horko, tak už to tak úplně neplatí. Už dvakrát nám pršelo, ale naštěstí vždy večer a v noci. I tak ale někteří v noci lítali kolem stanu a snažili se opravit špatně zabité kolíky, protože jim tam začalo téct. Jinak jsme zase o něco dál v kempu v obci Randsverk u královny norských řek Sjoa. Ještě před tím, než jsme sem dojeli, viděli jsme ledovec Jostedalsbreen. Konkrétně ledovcový splaz Nigardsbreen. Je to nenáročná, ale dost mokrá túra. Ledovec totiž v těchto parných dnech taje víc