Ani jeden z nás už v to nedoufal, ale nadpis je opravdu pravdivý. V úterý 22.8. jsem tady zažil první skutečně volný den. Dělal jsem všechno, co se o volném dni dělat má. Poprvé tady jsem spal až do devíti, vyšel jsem si na místní kopec Black Cop a taky jsem byl u řeky.
Nezní to skvělé? Jakpak by se to ale mohlo obejít bez komplikací? Matt v neděli přinesl rozpis na další týden, kde jsme měli každý dva dny volna. Četl jsem ho asi pětkrát, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo a okamžitě jsem začal plánovat, co všechno zažiju. Všechno šlo hladce do doby, než přišel email od Matta. V něm stálo, že Jorge (jeden z kuchařů) se zranil a není schopen práce a je třeba pokrýt dny, kdy tam měl být. Tohle jsem taky četl vícekrát. Taky se mi to nezdálo. Naštěstí to vyšlo tak, že mi zůstalo celé volné alespoň úterý. Otázka, jak to bude dál, protože nám konečně mělo začít volnější období. Dětem skončily prázdniny a už tady nebude tolik lidí. Ale bez dalšího kuchaře…
Adam ten den začínal až v pět odpoledne, což znamenalo, že můžeme vyrazit aspoň na kratší výšlap. Zabalili jsme nejnutnější věci jako pivo, řízky, plavky a vyrazili. Byl to krátký, nenáročný výlet na místní kopec Black Cop, jehož nadmořská výška je 2367 ft, což je asi jen 721 m. Cesta nahoru byla klidná. Probrali jsme spoustu důležitých věcí ohledně cestování, které začíná už za neuvěřitelných 14 dní. Největší vzrušení bylo, když jsme v trávě potkali hada. Věrní čtenáři jistě vědí, jak reaguji na hady. Naštěstí jsme se opět báli jeden druhého a on se rychle odplazil. Stejně jako já jsem se rychle vzdálil.
I přes nízkou výšku tohoto kopce se nám v cíli naskytl pohled, který jsme dosud neznali. Konečně víme, jak zdejší White Mountain National Forest vypadá. Už chápu, proč sem jezdí davy lidí v každém ročním období a proč máme stále plnou restauraci. Zůstali jsme na vrcholu, jak dlouho to jen šlo. Po dopití poslední plechovky piva jsme ale museli dolů. Padlo rozhodnutí, že máme stále dost času a přemístíme se k řece. Cesta vedla přes Dunkin‘ Donuts, což je takový řetězec s rychlým občerstvením, kde prodávají především koblihy. U řeky se nic zvláštního nedělo. Prostě jsme zevlili a koukali, kde jsou jaké holky. K naší smůle tam žádné nebyly, a tak se nejlepší kamarádkou stala opět plechovka Budweiseru. Cesta totiž vedla i přes supermarket, kde se na nás přes sklo lednice smály. No odolejte, když je 35 stupňů.
Zatmění slunce
V pondělí byla celá Amerika vzhůru nohama kvůli úplnému zatmění Slunce, které zde bylo poprvé o roku 1916. I když tady o tom v rádiu mluvili aspoň čtrnáct dní, tak já bych na to úplně zapomněl. Naštěstí mi to připomněl bratr. Rychle jsem tady splašil nějaké DVD, přes které lze zatmění pozorovat. Podle informací z internetu měl Měsíc v naší oblasti zakrýt Slunce ze 70 %. Jenže to nějak nevyšlo. Ve skutečnosti ani nebylo poznat, že by v nějakou chvíli bylo méně světla. Okem (přes DVD) ale bylo opravdu vidět částečné zatmění.
V dnešním příspěvku mám pro vás bonus v podobě krátkého videa z jednoho z klidnějších večerů v restauraci. Rád bych také někdy zachytil, jak to vypadá, když opravdu nestíháme. Ale nevím, jestli se mi to podaří, protože v takovou chvíli si nikdo nedovolí dělat cokoliv jiného, než má.
