Jak už to tak bývá, všechno jednou končí a i naše letní dobrodružství už je za námi. Tento blog už píšu z paluby letadla Boeing 777-300, kterým míříme s Adamem z Los Angeles do Istanbulu. Tam se nějakých osmnáct hodin ohřejeme, než poletíme konečně do Prahy. Prý nás čeká párty, tak se těším.
Ještě před tím, než jsme opustili Ameriku, zažili jsme několik posledních bezvadných dní. Po odjezdu z národního parku Yosemite se naše karavela? vydala do údajně nejliberálnějšího města na světě, do San Francisca. Noc před tím jsme strávili stylově na parkovišti supermarketu Walmart, kde má člověk krom sprchy všechno, co potřebuje. Gabra sice na internetu zjistila, že místo, kde jsme zastavili, patří mezi ty s největší kriminalitou v USA, ale Adam koupil pivo, takže se nikam jinam jet nemohlo. Nakonec to byla klidná noc na sedadle řidiče. Nikdo si nás ani nevšiml.
Ráno jsme si ve Walmartu vyčistili zuby, koupili čisté ponožky a než jsme vyrazili směr San Francisco, posnídali jsme v nedalekém McDonaldu. Cesta do města prověřila naše řidičské schopnosti, protože poprvé jsme viděli dálnici s více než čtyřmi pruhy v každém směru. Nejedná se ale o záležitost, kterou by dokázali používat jen raketoví vědci, takže po chvilce si každý zvykne. I když možnost předjíždět zprava mě překvapovala až do konce.
V San Franciscu jsme začali návštěvou Lombard Street, která je známá jako nejklikatější ulice na světě. Kromě toho ji můžete znát z pár filmů, ale pořád je to jen ulice, kde najdete miliardu turistů. Nic extra, podle mě není třeba se tam hnát. Další naše kroky vedly do čínské čtvrti. Tam se dají zažít velké věci. My se nechali nalákat do tradiční čínské restaurace. Objednali jsme si nějaké menu pro čtyři, aniž bychom pořádně tušili, co dostaneme. Ani nedokážu popsat mé pocity z toho všeho jídla. Myslím, že si to budu pamatovat ještě hodně dlouho. Moc jsem se ale nenajedl.
Ten den jsme ještě stihli navštívit výbornou kavárnu Sightglass coffee, kde je možné vidět přípravu kávy už od chvíle, kdy jsou ještě kávová zrna v obrovských plátěných pytlích, nebo park Mission Dolares, jenž je obklopen barevnými domy zvané „Painted ladies“. Večer jsme šli na slavné Pier 59, ulici na břehu oceánu plnou restaurací, lidí předvádějících své dovednosti a taky molo plné lachtanů. Ty jsme bohužel nějak nestihli, protože jsme se zasekli v mexické restauraci. No aspoň jsem se konečně ten den najedl.
Další den jsme začali tím, že jsme nestihli snídani, která byla jen do devíti ráno. Co to jako je? V kolik si myslí, že mám vstávat? Nevadí, zmákli jsme to Burger Kingu. Po odhlášení jsme se jeli podívat na slavný most Golden Gate. To, co jsme viděli, bylo opravdu nečekané a dech beroucí. Podívejte se na fotografii.
Pokračovali jsme po dálnici 1 podél pobřeží směr Los Angeles. V současné době není kvůli sesuvu půdy celá průjezdná, ale i každá přístupná část stojí za to. Ač moc nemám rád moře, tady jsou výhledy z podél pobřeží opravdu impozantní. Pokud zde pojedete, nezapomeňte se po cestě zastavit v Santa Cruz na pláži.
Poslední dvě noci v Americe jsme strávili v Los Angeles. První den jsme navštívili Venice Beach, která je vyhledávána surfaři kvůli svým vlnám. My jsme surf neměli, ale i tak nás vlny na pár hodin zabavily. Holky potom šly nakupovat nějaké boty, což nás s Adamem moc nezaujalo, a tak jsme si v půjčovně půjčili kolo a celou pláž projeli na kole. Je to neuvěřitelné panoptikum různých umělců, skateboardistů a obchodníků. Opravdu zajímavé na pozorování.
Poslední den v Americe patřil návštěvě zábavního parku v Universal Studios. Nejdřív jsem přemýšlel, jestli za to těch 100 dolarů stojí, ale je třeba říct, že ano. Park je rozdělen do několika tematických zón, každá podle známého filmu nebo seriálu. Začali jsme v části Harryho Pottera, kde jsme si dali máslový ležák (butter beer) a šli na horskou dráhu. Není to nic velkého, ale i tak jsem měl trochu respekt. Nebylo to však nic oproti tomu, co nás čekalo potom. Vešli jsme do samotné školy v Bradavicích. Postupovali jsme chodbami, kde na nás mluvili obrazy, až jsme došli do místa, kde nás posadili na sedačku, která představovala létající koště. Ta nás odnesla přímo doprostřed příběhu. Všechno bylo opravdu reálné. Zažili jsme boj s drakem nebo zápas ve famfrpálu. Tím, jak na nás foukal vítr, prskala voda, sedačka s námi třásla a před očima běžel film, dokázali mozek ošálit tak, že jsem měl opravdu pocit, že létám asi tak kosmickou rychlostí.
Další areály byly podobně realistické. Ocitli jsme se v Jurském parku, kde na nás útočili dinosauři, ve filmu Mumie, v seriálu Simpsonovi nebo ve filmu Transformers. Pokud pojedete do Los Angeles, tohle nesmíte vynechat. A mám pro vás radu, jak předběhnout fronty na všechny atrakce. Zařaďte se do fronty „single ride“. Pravděpodobně budete na atrakci bez svých kamarádů, ale dají se tak předběhnout i padesátiminutové fronty.
A to je konec našeho putování. Děkuji všem čtenářům za věrnost a někdy zase na shledanou.
