Den nezávislosti a pátráme po pečivu

Zdravím všechny své fanoušky, kteří mě denně zavalují otázkami, kdy bude další blog. Ano, dočkali jste se. Ono se za poslední dny neudálo nic tak zajímavého, jako byla ztracená peněženka nebo had v baráku. V restauraci je nedostatek lidí a Matt nás potřebuje celkem často. Výjimkou nejsou deset nebo dvanáct hodin dlouhé směny. Naše dny potom mají celkem jednoduché schéma. Vstávat – práce – pivo – whisky – spát. A další den znovu. Aspoň budeme bohatí. Ale nebojte, teď už by se to mělo uklidnit. Snad přijdou noví lidi a zážitky budou i odjinud než z kuchyně.

Práce v Mattově kuchyni totiž není snadná. Představte si Zdeňka Pohlreicha v nejlepší formě, vynásobte deseti a můžete si představit, jak vypadá Matt, když se vám něco nepovede. Už jsem se to ale naučil zvládat. Začal jsem mu říkat Jožo v Ráži a když křičí už ho ani moc nevnímám. On totiž vždycky chvíli dribluje a pak přijde, poplácá mě po rameni a pochválí mě.

Den nezávislosti

Nejvýznamnější událostí za poslední dny byl určitě čtvrtý červenec, tedy Den nezávislosti. Je to den, kdy Amerika vyhlásila nezávislost na Velké Británii a nejdůležitější americký svátek. Američané ho taky patřičně slaví. Už několik dní předem lidé odpalovali ohňostroje. To byla ale jen předzvěst toho, co se bude dít. Od rána bylo vidět, že je něco jinak. V obchodě stál před vchodem člověk, který každému přál „Happy fourth“, šťastný čtvrtý červenec. Tyto slova jsem ten den slyšel snad od každého v práci. Lidé se oblékali do národních barev, na autech byly připnuté americké vlajky. No prostě něco jako, když je u nás mistrovství světa v hokeji. I my jsme se přizpůsobili a oblékli se do triček s nápisem USA. Místní jsme evidentně potěšili, protože první reakce, když jsem v tom triku přišel do práce byla: „Yes! Go America.“

Odpoledne bylo ve městě pořádně živo. Zpívala se hymna, probíhaly koncerty a taky byla vojenská přehlídka. Tu jsem bohužel nestihl, ale koncert jsem si užil. Zpívaly se pecky typu Sweet Home Alabama nebo Born to be Wild. Celý program završil obrovský ohňostroj. Co bylo trochu zvláštní, že ani v jednom stánku, kterých okolo bylo mnoho, nebylo pivo. Ono se tady totiž nesmí pít alkohol na veřejnosti. Ani pivo. To mě celkem mrzelo, protože počasí přímo vybízelo k tomu dát si jednu vychlazenou Plzeň.

Večer jsme pro naše spolupracovníky uspořádali malou party. Dali jsme jim ochutnat našeho národního pokladu Becherovky a piva Pilsner Urquell, pustili hudbu a zahráli jsme šipky. Zároveň jsme se kulturně obohatili, protože tady byli lidi z USA, Peru, Mexika a Slovenska. Ráno bylo pro nás, co jsme šli do práce trochu těžší. Ale i Matěj, který si nepamatuje, jak se do práce dostal to zvládl. Je to srdcař!

Pátráme po pečivu

S Adamem jsme zahájili pátrání po pečivu, které by pro nás ze střední Evropy bylo poživatelné. Tady se totiž na denně čerstvé pečivo moc nehraje. Všechno je balené, měkké  jako veka a většinou i sladké. Sem tam člověk narazí na francouzskou bagetu, která ale stojí okolo dvou dolarů, což není úplně tak, že bych si chtěl koupit třeba čtyři.

Víťo, nevezmem raději ten bílý chleba? Je o dva dny čerstvější.

Před několika dny jsme se procházeli supermarketem a Adam povídá. „Ty jo, dívej, tady je chleba. „Wow, tak který vezmeme?“ Měli tmavé i světlé. Samozřejmě že chci ten tmavý. Jenže potom se Adam podíval na obal. „Víťo, nevezmeme raději ten bílý? Je o dva dny čerstvější.“ Jak jako o dva dny čerstvější? Ano, jeden byl čtyři dny starý a druhý dva dny. To je Amerika ve spreji co? Několik dní starý chleba a stále krásně měkký.

Včera jsme dokonce koupili chleba, který se opravdu tvářil jako náš. Stál asi čtyři dolary, ale Adam prohlásil, že je to dobrá cena. Doma jsem se na něj opravdu těšil. Jenže už po prvním soustu bylo něco špatně. Zdál se mi nějaký sladký. Oni sladí i chleba? Ano, ten chleba byl s medem. No nic pátrání bude pokračovat. Ještě jsme nebyli ve všech obchodech.