Zdolali jsme Trolí stezku! Úzká silnice opředena mnoha pověstmi o malých škaredých skřítcích, kteří obývají zdejší přírodu, se táhne od mořské hladiny Isfjordu a překonává více než 800 výškových metrů. My jsme se na ni odvážně vydali na kole. Musím říct, že když jsem to viděl zespodu a představil si jaké to asi bude utrpení, moc se mi nechtělo. Nicméně pustil jsem se do toho a svým strojovým tempem 6 km/h (místy až 10 km/h) jsem projel všech jedenáct serpentin a dojel až na vrchol. Nakonec to nebylo vůbec těžké. Cestu ale hodně usnadnila příjemná teplota. Bylo sice slunečno, ale podle mě nepřesáhla 20 stupňů.
Nahoře nás čekala odměna v podobě vyhlídky do údolí. Udělal jsem si pár frajerských fotek s kolem nad hlavou a pokračovali jsme dál. Ale už po svých. Tam, kde končila cesta, začínala pěšina k horní hraně Trolí stěny. To je podobně dlouhá stěna jako slavný El Capitan, který jsem viděl v Yosemitech. Možná i proto se mi nechtělo dojít až na konec, kam to bylo dalších 600 výškových metrů. Můj nápad byl dojít možná do třetiny toho co šli ostatní k vodopádu a tam si vychladit a vypít svého Lobkowicze. K tomu se mi podařilo zlanařit i kamarádku Šárku. Jenom nevím, co ji lákalo víc – moje společnost nebo společnost mého knížecího přítele.
Po odpočinku nás čekala nejlepší část dne a to sjezd Trolí stezky zpátky do kempu. Dolů to fakt fičelo. Medvěd na svém tachometru naměřil 65 km/h. Kuba, který mu ujel, zase napočítal tři předjetá auta.
Řeka Valldola
Řeka Valldola je opravdová libůstka. Sice jak víte z minula, v Norsku je sucho, a tak měla opět nižší stav a místo obtížnosti WWIII to byla poctivá WWII. Vůbec mi to nevadilo, protože řeka stále tekla pěknou rychlostí. I větší zábavné peřeje se našly a kolem byly nádherné hory. Na háčku jsem měl Dana, který hrabal jako hraboš a vytáhl naši loď z každé šlamastyky. Na kameni jsme se ocitli jen jednou, a to spíš kvůli tomu, že jsme se kochali.
Závěr Valldoly byl vskutku impozantní – řeka se totiž vlévá přímo do fjordu. Za poslední vlnkou se objevila obrovská laguna s mořskou vodou. Jakmile jsme tam vjeli, stali jsme se pro místní trochu atrakcí, ale to nám moc nevadilo. Voda nás zanesla možná i 300 metrů do fjordu, kde po focení propukla vodní bitva. Všichni na sebe stříkali vodu, převraceli lodě a potápěli se. Prostě pravá letní zábava.
Mimochodem… tohle děláme, protože v Norsku je trochu atypické počasí. Místní říkají, že tak pěkně počasí tady nepamatují aspoň osm let. Zatím nám stále svítí slunce a je kolem třiceti stupňů. Snad to vydrží.
