Trolí stezka a řeka Valldola

Zdolali jsme Trolí stezku! Úzká silnice opředena mnoha pověstmi o malých škaredých skřítcích, kteří obývají zdejší přírodu, se táhne od mořské hladiny Isfjordu a překonává více než 800 výškových metrů. My jsme se na ni odvážně vydali na kole. Musím říct, že když jsem to viděl zespodu a představil si jaké to asi bude utrpení, moc se mi nechtělo. Nicméně pustil jsem se do toho a svým strojovým tempem 6 km/h (místy až 10 km/h) jsem projel všech jedenáct serpentin a dojel až na vrchol. Nakonec to nebylo vůbec těžké. Cestu ale hodně usnadnila příjemná teplota. Bylo sice slunečno, ale podle mě nepřesáhla 20 stupňů.

Trolí stezka
Trolí stezka

Nahoře nás čekala odměna v podobě vyhlídky do údolí. Udělal jsem si pár frajerských fotek s kolem nad hlavou a pokračovali jsme dál. Ale už po svých. Tam, kde končila cesta, začínala pěšina k horní hraně Trolí stěny. To je podobně dlouhá stěna jako slavný El Capitan, který jsem viděl v Yosemitech. Možná i proto se mi nechtělo dojít až na konec, kam to bylo dalších 600 výškových metrů. Můj nápad byl dojít možná do třetiny toho co šli ostatní k vodopádu a tam si vychladit a vypít svého Lobkowicze. K tomu se mi podařilo zlanařit i kamarádku Šárku. Jenom nevím, co ji lákalo víc – moje společnost nebo společnost mého knížecího přítele.

Po odpočinku nás čekala nejlepší část dne a to sjezd Trolí stezky zpátky do kempu. Dolů to fakt fičelo. Medvěd na svém tachometru naměřil 65 km/h. Kuba, který mu ujel, zase napočítal tři předjetá auta.

Na vrcholu
Na vrcholu

Řeka Valldola

Řeka Valldola je opravdová libůstka. Sice jak víte z minula, v Norsku je sucho, a tak měla opět nižší stav a místo obtížnosti WWIII to byla poctivá WWII. Vůbec mi to nevadilo, protože řeka stále tekla pěknou rychlostí. I větší zábavné peřeje se našly a kolem byly nádherné hory. Na háčku jsem měl Dana, který hrabal jako hraboš a vytáhl naši loď z každé šlamastyky. Na kameni jsme se ocitli jen jednou, a to spíš kvůli tomu, že jsme se kochali.

Závěr Valldoly byl vskutku impozantní – řeka se totiž vlévá přímo do fjordu. Za poslední vlnkou se objevila obrovská laguna s mořskou vodou. Jakmile jsme tam vjeli, stali jsme se pro místní trochu atrakcí, ale to nám moc nevadilo. Voda nás zanesla možná i 300 metrů do fjordu, kde po focení propukla vodní bitva. Všichni na sebe stříkali vodu, převraceli lodě a potápěli se. Prostě pravá letní zábava.

Mimochodem… tohle děláme, protože v Norsku je trochu atypické počasí. Místní říkají, že tak pěkně počasí tady nepamatují aspoň osm let. Zatím nám stále svítí slunce a je kolem třiceti stupňů. Snad to vydrží.

Řeka Valldola
Řeka Valldola